Franz Josef na working (já) holiday (Martin)

Do Kahere Retreat jsme přijeli o den dříve. Potkali jsme se s Dannym a jeho dvěma kluky (2 a 4 roky). Danny nám ukázal náš luxusní bejvák, ve kterém skoro nic nefungovalo, za podstatné počítám teplou vodu, sporák a chemický záchod. V průběhu prvních dní bylo ale všecko opraveno, Danny nám daroval láhev plynu a přepravku dříví. Jen ten chemický záchod s námi zůstal. Naše bydlení bylo stylově vybudované v náklaďáku.

Náš domeček

Kuchyňka

Obývák s pajdou

Práce se rozjela až po návratu majitelky Judith z narozeninového mejdánku. Spočívala v úklidu 1-4 chatek z 5 postavených. Chatky majitelé společně postavili vlastníma rukama. Judith jako šéfka byla sympatická a její angličtina byla krásně srozumitelná, zřejmě protože pochází z Německa. Díky tomu byla taky dost pečlivá a první týden mě hodně kontrolovala, ale byla v pohodě, sama se sobě smála, že je "fussy". 

Každá chatka byla patrová, nahoře měla ložnici se 3 postelemi a dole koupelnu se sprchovým koutem, kuchyňku s troubou, sporákem a ledničkou a menší obývák. Stlaní bylo na začátku pro mě oříšek, pořád jsem měla tendenci si odírat prsty o postele při zastrkování prostěradel a občas jsem kvůli tomu musela stlát znovu, protože jsem si čisté povlečení zakapala vlastní krví, ale po týdnu jsem chytla s nemocničním rohem snad grif. Žádného motýla nebo labuť jsem z ručníku netvarovala, vrcholem mého umění zůstávaly válečky. Na sprchový kout jsem byla vybavena speciálními drahými hadříky (30 NZD za ks), které si vystačí s vodou a hodně usnadňovaly leštění. Čistit troubu byl vopruz, ale naštěstí jí hosti moc nepoužívali a když jo, tak k tomu většina využila i pečící papír. Lednička za to byla vždycky tajuplnou skříňkou, kterou jsem si nechávala nakonec, občas totiž skýtala překvapení (pivko, nebo mléko). Kromě těchto překvapení, byla nejčastěji zapomenutým artiklem gumička do vlasů, také jsem našla usb kabel, šálu, tepláky a krajkové kalhotky.

Příjezd do ubytovacího zařízení

Jedna z chatek

Další z chatek

Válečkové umění v praxi

Další ložnice v chatkách

Jedna z koupelen v chatkách 

Obývák v chatkách

Vždycky ráno jsem si nejdřív šla připravit boxíky s čistým povlečením, ručníky (velkou osuškou, malým ručníkem na ruce a ručníkem/ předložkou před sprchu) a hajzl papírem do prádelny ve stodole. Poté mi Judith napsala smsku, které chatky se uklízí a já si šla vyčíhat, zda už hosti odjeli (check-out byl v 10:00, check-in byl v 15:00). Taky to byla pro nás s Martinem příležitost zneužít splachovací záchod, protože na ten náš chemický jsme si velké projekty zakázali. Poté následoval samotný úklid. Martin mezitím uvařil oběd jakožto vzorná ženuška v domácnosti.😃

Prádelna

Prádelna, když jsme toho objednali trochu víc

Improvizované žehlící prkno

Pořádná řízková flákota

Když bylo méně práce tak jsem občas Judith pomáhala hlídat ty její kluky, což byla pro mě docela výzva. S dětmi to vůbec neumím. Asi nejvíc mi tekly nervy, když jsem na ně měla dohlížet, když měli v ruce nůžky. To jsem je viděla všude probodnutý nebo nabodnutý. Ona má snad nervy z ocele. Všecko dobře dopadlo a masakr se naštěstí nekonal. Při jiném hlídání byli kluci jako utržení ze řetězu, starší chtěl stříkat hadicí, což mu máma dovolila jen na chvíli, on by s ní nejradši stříkal ale furt. Na tohle hlídání jsem si vzala posilu Martina, který klučinu pak vyškolil tím, že ho postříkal hadicí, z toho byla scéna a museli jsme situaci uklidnit přivoláním mámy. Drama se proměnilo v naštvání a pokračovalo tím, že kluci vyházeli srovnané dřevo v dřevníku. Nepomáhalo vůbec nic ani vyhrožování, že budeme žalovat mámě. Tak jsme hlídání přerušili předčasně. Jinak to byli ale andílci 😃. 

Pobyt jsme si zpestřili 2 výlety do Greymouth nemocnice, kde jsme zašli 2x na rentgen a 1x na technickou, 1x narozeninovou párty malého Roryho a výlety za nákupy do městečka Franz Josef, kde jsme vyzkoušeli i loterii. Na náš ticket jsme vyhráli 15 dolarů a bonusový ticket!😃 Celkově se nám pobyt ve Franzovi ale líbil a to i když většinu času propršelo, kolem nás byly totiž hory, které tu a tam vykoukly z mraků, lidi tu byli milý a byla to zas nová zkušenost.

Když prší, tak prší pořádně

Hory a řeka, co tu máme hned za prádelnou

Pancake Rocks - Punakaiki

Cestou k ledovci Franz Josef jsme neodolali udělat zastávku u Pancake Rocks - Punakaiki. Přestože pršelo jak blázen, chtěla jsem to vidět. Martin nechtěl za deště riskovat chůzí o berlích a tak jsem se převlékla do nepromokavého a vyrazila sama. Šla jsem po vyznačeném okruhu, který mě dovedl k parádním skálám.

Za vznikem těchto bizardních vápencových skal stojí usazování odumřelých schránek živočichů a rostlin na mořském dně před 30mil. lety. Sedimenty byly následně stlačeny tlakem vody a opracovány mořskou vodou a větrem.

 

Skály jsou na pobřeží a naráží do nich divoké vlny tasmánského moře, občas se voda dostane do dutin a to dá vzniknout gejzíru. Tuhle úchvatnou podívanou mi umocnila duha.

Po chvíli najednou přestalo pršet a tak se mi podařilo vylákat Martina na menší procházku o berlích. Trochu mi rozporoval, že to bylo "kousek", ale myslím, že i on si užil výhled. A kdo má větší fantazii, uvidí třeba chobotnici.

Pohara - lezení a menší komplikace

Po treku Abel Tasman Coastal přišlo na řadu taky lezení. Počasí bylo všelijaké a nestabilní ale my byli natěšení a tak jsme to riskli a vyrazili do cca 100 km vzdálené oblasti u městečka Pohara. Oblast nás lákala pro široké spektrum obtížností a hlavně snadnou dostupností. Při příjezdu bylo trochu zataženo ale skály byly suché.

Přístav v Pohaře

Jako první jsme zkusili cestu "Joe Dirt", která vedla krásným komínem 19 metrů.

Joe Dirt

Jako druhou jsme si vybrali 24 metrovou cestu "Black Marigolds" a tam to přišlo... Cesta se odspodu zdála v pohodě lezitelná ale jak už to tak bývá, zespodu se to kecá 😁. První dvě presky jsem cvaknul bez větších obtíží, ale cesta mi přišla těžší, než by měla dle průvodce být. Ke třetímu nýtu to bylo docela daleko a já si uvědomoval, že tam to nebude sranda. Lezl jsem tedy a chyty byly povětšinou jen hladké lišty. Začaly mi natékat ruce, ale ještě jsem zkoušel ten poslední krok, který mi chyběl k tomu, abych bezpečně dosáhl na bolt a mohl cvaknout. Jenže né a né najít ten správný chyt a co bylo horší, tak jsem ani moc neviděl na nohy. Takže dolů to nešlo taky.

Pak už začalo jít do tuhého, stál jsem nohama pěkných pár centimetrů nad posledním jištěním a nedařilo se mi dojít k dalšímu. V hlavě mi bleskly dvě varianty jak z téhle situace ven. Buď to zkusit a jít přes špatné chyty s nateklýma rukama s tím, že byl dost reálný náhlý pád a nebo kontrolovaně skočit. Varianta skoku mi přišla jako ta bezpečnější a tak jsem se srovnal ke skále, řekl Marky na co se chystám a skočil.

Výsledek nebyl, jaký sem si představoval. Marky mě chytla, ale pravděpodobně jsem se odrazil nějak blbě nebo jsem se odrazil jen jednou stranou těla, každopádně jsem při doskoku brzdil jen pravou nohou a kotník tuto energii nevydržel.

Po spuštění na zem mi bylo jasné, že to není ok. Zajistil jsem Marky, aby sundala matroš a pak už jsme stopovali někoho z projíždějících, aby mi pomohl sejít svah od skály k autu.

Následovala premiéra řízení Marky na Novém Zélandu po devíti měsících bez jakéhokoliv sednutí za volant. Do nejbližší nemocnice to byl jen kousek a tak jsme tam byli za chvíli. Zde ale neměli funkční rentgen a tak nás poslali do 100 km vzdáleného Nelsonu. Marky na parkovišti přejela obrubník a na první křižovatce odbočila do protisměru, byly to nervy ale nakonec jsme to zvládli. Cestou jsem jí pomáhal řadit, takže z našeho manuálu měla takový poloautomat.

V Nelsonu mě vzali na rentgen a pak si nás doktor odvedl do ordinace. Sdělil nám špatnou a dobrou zprávu, že kotník je zlomený, ale že je zlomený tím nejlepším možným způsobem a že léčení bude trvat cca jeden měsíc. Dostal jsem ortézu, berle a hromadu analgetik. Celý tento balíček/silný zážitek byl asi předčasný dárek k narozeninám, které jsem měl o dva dny později.

Donutili mě jezdit na tomhle

Rentgen 

Konečně venku

Narozeniny jsme oslavili ve Westportu burgrem a točeným pivkem.

Točené pivko

Burger ze speciální nabídky v Portside Bistro Baru

Měli jsme domluvenou práci, kde nás pořád chtěli i když já nemohl skoro nic dělat a tak jsme se rozhodli pokračovat dál směrem k ledovci Franz Josef.

Dobrodružství pokračuje.