Poté jsme pokračovali směrem k Dunedinu, kde jsme se zastavili na 2 dny, abychom si prohlídli město a taky výběžek Otago, na kterém hnízdí kolonie ohroženého královského albatrose. Město bylo samo o sobě pěkné, překvapily nás kostely, do kterých jsme nakoukli. Spali jsme v zadarmo kempu přímo za nádražím, kemp byl dobře vybaven koši, záchody, dřezem na mytí nádobí a pitnou vodou. Zkrátka sen backpackera 😃. Akorát celou noc jezdili vlaky, což by pro někoho s lehčím spaním nemuselo být příjemné. My se v rámci možností vyspali 😃, jen se muselo kempoviště opustit před osmou, protože pak už by to nebylo zadarmo.
První kostel v Otagu
Vlevo Katedrála sv. Pavla, vpravo radnice a všudypřítomně zataženo
Katedrála sv. Pavla v Dunedinu
Železniční stanice Dunedin
Budova redakce Otago Daily Times
Kolonie albatrosů začala nenápadně u střediska, které bylo obsypáno racky i s mladými. Všude bylo pekelně nasráno ale ptáčkové byli děsně roztomilí. Albatrosy jsme viděli jen v letu, ale jejich rozpětí křídel bylo úžasné. Ve vzduchu byla taky cítit rybina, což se asi ptákům líbí, stejně jako i všudypřítomný vichr, díky, kterému se jim lehce plachtí. Cestou zpět jsme si vyhlídli ještě hrad, nakonec jsme se ale u brány jen otočili, protože vstupné nás odradilo.
Racci ve vzduchu
Centrum albatrosů obsypáno racky
Rackové
Mládě
Albatros v letu
Kytička
Cesta vzhůru pokračovala přes zastávky za lachtany a tučňáky. Zastavili jsme u Kaitiki rezervace, kde jsme málem zmokli, chvíli předtím se tam přehnalo krupobití. Tučňáky jsme zde sice neviděli, to přičítáme času, ve kterém jsme se na místo dostali. Většina tučňáků totiž odpoledne loví a největší šance nějakého spatřit je za soumraku, když se vrací z lovu. Za to jsme ale viděli zblízka jednoho lachtana, který pózoval na trávě. Úplně nejlepší ale bod na pozorování lachtanů byl stejně za nás Shag point. Napočítali jsme zde nejméně 22 exemplářů líných i hravých lachtanů a byli tam úplně všude.
Památka na krupobití
Kaitiki rezervace
Jedno z našich bližších setkání s lachtanem
Fešáci v Shag Pointu
Pojď si hrát
Proměnné počasí nás vypeklo i u známých dračích kamenů - Moeraki boulders. Kde jsme chytili bouřku, efektivní blesky kolem nás ozářily oblohu a my si tak kameny mohli vychutnat ve vskutku nevšední atmosféře. Zároveň to byla první bouřka s blesky co jsme tu na Zélandu od ledna zažili. Vyfotit za slunce a hezkého počasí je umí každý! Podívanou ještě ozvláštnil fakt, že počasí přilákalo k pobřeží hravé delfíny, jejichž ploutvičky vykukovaly mezi vlnami.
Naše průzkumná expedice dále zamířila k vodopádům Purakaunui. Ačkoliv jsme už viděli vodopádů na Zélandu dost, rozhodli jsme se i pro tuto zastávku. Asi to normálně moc pěkný vodopád je, ale my už jsme pěkně namlsaný a rozmazlený a tak naše náročnost aspoň co se týče vodopádů stoupá. 😀Takže se přiznáváme, že nás až tolik nedostal.
Vodopády Purakaunui
Následovala menší procházka po pláži Surat Bay, kde jsme v dunách narazili na jednoho velkýho lenocha a o kousek dál se vyhřívala samička lachtana, teda myslíme si, že to byla samička, protože byla menší a taky proto, že to zmínil páreček, který jsme tam potkali.
Selfíčko s naším kámošem
Odpolední leháro
Nejspíš samička
Poté jsme se vydali k majáku na Nugget point. Je to maják, který údajně dost často figuruje na různých materiálech o Zélandu. Ono se není čemu divit, vede k němu naprosto fotogenická cesta. Cestou jsme navíc opět zastavovali, abychom obdivovali jednoho fešáka na pláži kousek od silnice. Další modely jsme měli tu čest pozorovat z větrné vyhlídky při majáku.
Po Kepler treku jsme zamířili prozkoumávat jih jižního ostrovu. Těšili jsme se hlavně na majáky, lachtánky a tučňáky. Ale ještě předtím jsme si po cestě na jih udělali menší neplánovanou zastávku k jeskyním Clifden Caves, na které nás upozornila hnědá cedule u silnice. Vzali jsme si čelovky a šli se ponořit do tmy. Jeskyně byla volně přístupná a také značená. Neznačený úsek vyžadoval jeskyňářské vybavení a zkušenosti. My se vydali po značené trase a i tak to byla velká paráda! Jeskynní výzdoba nás nezklamala a navíc když jsme zhasli naše světla, ukázali se nám svítiví červi. Celý okruh jsme nakonec ale nešli, protože předešlý den pršelo a část jeskynního systému byla zatopená.
Plánek jeskynního komplexu
Vchod do jeskynního komplexu
Svítiví červi
Jeskyňářka v akci
Jeskynní výzdoba
Jeskyňář v akci
Okolní skalky
Další naše zastávka se jmenovala Waipapa Point a tentokrát už zahrnovala jak maják tak jednoho líného tvora vyhřívajícího se na pláži.
První maják, který jsme na Zélandu viděli
Trošku frišno
Marký s kámošem
První lachtánek (největší nadšení)
Při naší cestě napříč jihem jsme nemohli vynechat ani město Invercargill, které nás nijak nenadchlo, ba spíše zklamalo a to hned z několika důvodů: v obchodu PacknSave nevedli alkohol, alkohol prodávali pouze ve specializovaných likér shopech, na Mc Donaldu nefungovala wifi, v okolí města nebylo žádné freečko. Nakonec jsme zakotvili ve fialově označeném kempu v aplikaci Campermate (fialově se značí dražší kempy), šlo o hotel, který za 5 dolarový poplatek nechával vany přes nos parkovat na zadním parkovišti a umožnil využívat sprchu se záchodem. Cesta ke sprše připomínala spíše cestu přes něčí obývák, ale na nic jsme si co se týče ubytování nemohli stěžovat. Navíc jsme potkali Čechy, se kterými jsme dali večer pár pivek a slušně pokecali což byla moc fajn socializace.
Jaro v parku v Invercargillu
Poté jsme zamířili na opravdový jih jihu - nejjižnější spot jižního ostrova Nového Zélandu nebo chcete-li Nového Zélandu, když nebudeme počítat menší ostrovy. Toto zdůrazňuji, protože už jsme předtím k ceduli označující kilometráž k pólu dorazili, ale nebyl to absolutní jih jižního ostrova (Bluff). S oběma cedulkami jsme se nicméně vyfotili.
Fejkový spot značící počet km k pólu v Bluffu
Cedule v Bluffu
Rozkvetlý Bluff
Na vyhlídce v Bluffu
Opravdový nefalšovaný nejjižnější spot kdesi pod farmou
Dále jsme se zastavili u zkamenělého lesa, což bylo místo, které nás naprosto fascinovalo. Před 170 mil. lety tu byly živé stromy, které mohly pamatovat éru dinosaurů, následně byly stromy zakonzervovány a organické buňky se přeměňovaly na neživé, což je hodně unikátní proces. Při odlivu je tedy možné se procházet po prehistorických stromech. V okolí byly značky upozorňující rovněž na výskyt tučňáků, neměli jsme ale to štěstí žádného spatřit.
