První den vyšlo parádní počasí. Cesta vedla hlavně lesem podél krásné řeky, jejíž barva mě nepřestala udivovat. Navíc mezi stromy postupně začaly vykukovat nádherné skalní vrcholy a tu a tam se objevil vodopád. Stoupání nebylo až tak náročné a tak jsem se k mému překvapení na chatě Routeburn Falls ocitla už v 13:00. Vyrazila jsem se podívat ještě na nedaleký vodopád, pozorovala ptáčky Kea, kteří si hráli za chatkou, ale času to bylo pořád víc než dost a tak jsem se, přiznávám, chvíli taky nudila. Lístky se kontrolují pečlivě, večer byl na chatce sraz s Rangerem, který si všechny nocležníky patřičně zkontroloval a taky podal aktuální informace o předpovědi počasí na další den.
Další den pršelo už od rána a protože to rozhodně nevypadalo, že se mračna zázračně roztrhají a vykoukne sluníčko, vyrazila jsem v tom nečase na další chatku. Cesta začala stoupákem podél vodopádu a pak vedla údolím podél řeky a opět začala stoupat do Harissova sedla. Na posledním stoupání byly patrné zbytky sněhu. Pak se otevřely výhledy na krásné jezero, jen okolní skály byly zahalené v bílých oblacích, a tak si člověk mohl celou tu krásu jenom představovat. Dále cesta pokračovala krátkým sestupem a dlouhým traverzem, který nebyl vůbec příjemný, protože usilovný déšť se mi doslova dostal na každý centimetr kůže a v botách mi vytvořil dva malé rybníčky. Jak jsem nejdřív nechtěla být na chatě moc brzy, nyní jsem si nepřála nic jiného. Po nekonečném traverzu mě čekalo poslední stoupání toho dne a pak už se jen klesalo k chatce u jezera Mackenzie. Chatka byla vidět už seshora, ale cesta k ní byla dlouhá. Po cestě je památník na českého nešťastlivce, který zde před třemi roky tragicky v zimě zahynul. Z toho člověka zamrazí. Po několika klesajících zatáčkách jsem došla do lesa, který byl jako z pohádky, stromy byly porostlé mechem a vypadaly jako proměnění strašáci. Pak už jsem došla k chatce, kde jsem zahájila sušící proces, který byl neúspěšný, jak jsem zjistila další den.
Chatky byly vybavené dvouplotýnkami plynových vařičů, prostředky k mytí nádobí, splachovacími záchody a palandami - značka luxus.
Třetí den se počasí zase umoudřilo a tak jsem mohla ráno vyblejsknout krásné jezero i s odrazem okolních skal. Následovalo stoupání mým oblíbeným lesem na vyhlídku, která mi vzala dech a poté převážně už jen dolů. Cestou jsem míjela 174m vysoký vodopád, který mě skropil od hlavy až k patě. Pak jsem si udělala svačinou pauzu u Howden chatky, kde mě ale žraly mušky "sandflies" a tak jsem se na místě radši moc nezdržovala a vyrazila směrem k Divide Pointu, kde jsme měli s Martinem domluvený sraz. Na domluvě jsem byla závislá, protože v horách nebyl žádný signál a jak mě paní v informačním centru varovala, žádný signál mě nečekal ani na konci treku. O tom, že je Zéland malý jsem se přesvědčila hned vzápětí, když jsem při sestupu potkala kamaráda Valeria s jeho přítelkyní Chloé z Hastings. Zakecali jsme se tak, že nakonec šli se mnou zpět dolů. Bylo to hrozně příjemné setkání, které bylo o to víc příjemnější, že po chvíli na parkoviště dojel i Martin. Chvíli jsme se ještě všichni bavili, dozvěděli jsme se, že pracují se skupinou Extravaganza a budou mít vystoupení ve Wanace o víkendu, a tak jsme se ještě domluvili, že se na ně přijdeme podívat a potom jsme se už rozloučili a rozjeli každý svým směrem. A kam? O tom v dalším příspěvku.
Žádné komentáře:
Okomentovat