Bydlení za "hubičku" aneb začínáme šetřit

V práci se k nám pomocí šuškandy a nepotvrzených drbů doneslo, že nás čeká nejspíš pár dnů volna, kdy se bude čekat, až dozraje zbývající část úrody. Nikdo nevěděl, kdy to nastane ani na jak dlouho. Proto když jsme se od lidí z naší Kiwano crew dozvěděli, že bydlí u místních zadarmo, a to na základě příspěvku ve FB skupině, neváhali jsme a také to zkusili.

Napsali jsme, že jsme pár z ČR, který hledá místo, kde by mohl zaparkovat svůj van, využít malý prostor v lednici a dát si jednou denně po práci sprchu. Takové to české: "Dobrý den, nemáte kousek vody, já mám takovej hlad, že bych u vás přespal." 😀 Kdybych tohle četl na FB v Čechách, tak si o těch lidech myslím, že spadli z višně. Tady na Novém Zélandu je ale trochu jiná mentalita, takže během pár hodin jsme měli několik lajků a nabídku ke schůzce s potenciálním hostitelem. 

Na druhý den po práci jsme tedy měli dojet na adresu, kterou nám poslal jistý TJ [tý džej]. Mapy nám jeho adresu nejdříve nechtěly najít, respektive číslo popisné a tak jsme do ulice dorazili s tím, že to najdeme na místě. Projeli jsme celou ulici sem a tam a dům stejně nenašli. Došlo tedy na námi velmi neoblíbený telefonát. Nakonec jsme ale dům našli.

TJ nás už vyhlížel, dal si s námi placáka (high five) a pozval nás k sobě domů. Probrali jsme jak bychom si to představovali a domluvili jsme se, že můžeme zůstat od pátku do neděle. Dal nám klíče od domu, ukázal nám, kde je koupelna, pračka a dokonce nám nabídl využít pokoj pro hosty. Byl to pořádně narostlý místňák. Působil na nás plaše a dost často mrkal. Ale bůh ví, co si on myslel o nás. Druhý den po práci tedy nastalo ono "stěhování". Než jsme ale k němu přijeli, přišla nám zpráva, že odjíždí pomáhat kamarádovi s jeho domem a vrátí se až druhý den. Takže jsme měli hned první den celý dům jen pro sebe, tedy skoro - sdílela ho s námi zlobivá fenka BUBBA. Mohli jsme zaparkovat v garáži a udělat si pohodlí. To vše grátis, PECKA!!!

U TJ jsme nakonec zůstali až do pondělí, předali zpět klíče a rozloučili se. Už v sobotu jsme si vyzkoušeli, jak se spí na Free Campsites v Rotorue. Měli jsme štěstí na místo, tedy když jsme přijeli na místo, byla všechna místa již obsazená, ale jeden ochotný kluk nám poradil, ať počkáme, že jedno ze zaparkovaných aut není Self Contained, a tak bude muset pryč. Po chvíli už jsme měli svůj vytoužený flek.

V pondělí byl poslední den v práci na kiwanu a my zvažovali, co budeme dělat dál. Naskytla se nám možnost využít zdarma ubytování u paní Sue v obci Pukehina asi 30 km dál po pobřeží na jih. Potřebovali jsme dojíst zásoby z lednice a dobít elektroniku a tak jsme tuto možnost rádi využili. Sue byla paní kolem 50 let, původem z Norska, menšího vzrůstu zato velká milovnice koček. Kromě 3 koček měla i další miláčky - slepičky, co vypadaly, že nosí ponožky. Celou Pukehiny tvořila jedna dlouhá ulice, která sousedila s parádní liduprázdnou pláží.

Ještě večer u Sue jsme se rozhodli, že vyrazíme na menší lezecký výlet...

Geotermální park Waiotapu

Doposud jsme se snažili na výletech a zážitcích trochu vyhýbat komerčním záležitostem, protože to zpravidla na sebe váže davy turistů a my si rádi užíváme atmosféru místa a né okolních čumilů. Tohle jsme si ale nemohli nechat ujít a tak jsme v sobotu ráno vstávali na budík, abychom vyrazili včas.

Jednou z hlavních atrakcí parku je totiž gejzír Lady Knox, který údajně stříká pravidelně každý den v 10:15h. Lístky jsme si koupili online, abychom tím neztráceli čas a abychom to stihli. Na plácku kolem gejzíru začalo být pěkně plno, ale podařilo se nám zabrat ještě dobrá místa. S mobily v ruce jsme hypnotizovali gejzír, který měl v 10:15 zahájit show.

Ke gejzíru přišla místní uvaděčka a kromě mikrofónu si s sebou přinesla i tajemný pytlík. Jak jsme se během následného povídání dozvěděli, v sáčku bylo mýdlo. Ale dost už bylo slov, teď vám ukážeme samotný výstřik.

Po shlédnutí gejzíru jsme se přesunuli do parku, kde na nás čekalo asi 23 geotermálních jevů. Osobně mě nejvíc dostalo jezero Champagne, které hrálo neuvěřitelnými odstíny barev. Říká se o něm že se jeho barva mění každý den.

Martina nejvíc překvapilo jezírko Roto Kārikitea, které je toxicky zelené. Odstín barvy tvoří minerály vytékajícími z jezera Champagne. Jezero je vysoce kyselé a překvapivě chladné 14°C (jezero Champagne se téměř vaří).

Park ale nebyl jen tyto dvě NEJ. Viděli jsme krátery vytvořené kyselými proudy, které rozpouští horninu a ta se následně se zhroutí. Všudypřítomné minerály vytváří odstíny žluté (síra), čistě bílé (kaolin), červenohnědé (oxidy železa).

Dále byli k vidění blátivá jezírka obsahující nerafinovanou ropu. Údajně jsou krmena dešťovou vodou.

Přetékající voda z jezera Champagne, která se vypaří, vytváří bílé pole připomínající turecké Pamukkale.

Následovaly jezera, skály, převisy, dřevěná socha neznámého ještěra a opět jezera.

U jednoho z nich byla dokonce fronta na focení. Tu jsme si poctivě vystáli, aby nás starší pán vyfotil. Mělo to jedinou vadu – fotka neobsahovala naše hlavy. Naštěstí to na druhý pokus vyšlo.

Na závěr jsme se projeli ještě k blátivému jezírku, které pěkně bublalo.

Z internetu jsme věděli, že nedaleko od parku je ještě jedna super zvláštnost – geotermální řeka Kerosene Creek. Protože jsme hlady šilhali tak jsme nejdříve uvařili (a také abychom povzbudili náladu v našem týmu, která nepřímo kolísá s potřebou jídla). Po jídle jsme se šli naložit pod malý vodopád, voda byla ale asi 50°C horká, takže jsme vařili podruhé.

Horolezecká oblast v rokli Mangorewa

Přístup ke skále je poněkud mokrý a kluzký, neboť se jde samotným řečištěm Mangorewy. Dle průvodce měl přístup ke skalám trvat cca 20minut, nám to ale přišlo jako věčnost. Nekomfortní ale zábavný přístup byl odměněn krásnou skálou tyčící se nad řekou. Byla sobota a pod skalami bylo poměrně narváno, protože zde byla místní horolezecká škola z Maunganui. Na druhou stranu nám pomohli se lehce zorientovat.

Vybrali jsme si cestu „The Chickenator“ (obtížnost 17, 20m) ve stínu pod stromy. Krásná linka vedla přímo přes několik nýtů až k praseti. Cestu tvořilo nespočet chytů – struktura skály je zde jako poněkud ostřejší ementál. Z cesty jsem měl velkou radost, vyloženě mi sedla.

Jako druhou cestu jsme vybrali „Breezeblock“ (obtížnost 17, 25m). Jak průvodce napovídal začátek cesty tvořilo několik boulderových kroků, které se mi nakonec podařilo s odsedy vymyslet. Tady byla klasa tvrdší. Za boulderem cesta pokračovala poněkud křehčím terénem až k nejtěžšímu místu celé cesty – hladké bříško s malou dírkou, nejistým a trochu vzdálenějším bočákem.

Obě cesty se nám moc líbily a do rokle se chceme určitě vrátit.