Naše první práce a bydlení

Pokračujeme dál směrem k Paengaroe, kde jsme měli typ na práci z facebookové skupiny. Cestou se odhodláme k několika telefonátům a sms, z čehož nám nakonec vypadne sad s kiwi nedaleko Te Puke. Hledáme tedy v okolí ubytování, nejdříve testujeme free kemp, který ale po krátké obhlídce zavrhujeme. Chybí v něm všechno :D (za důležité považujeme záchod a sprchu a pitnou vodu). Zklamaní touto zdarma možností se uchylujeme k placenému kempu. Ubytováváme se na jednu noc v kempu Holiday Park v Maketu za 17 NZD na hlavu (bez wifi, která je v tomto případě zpoplatněna 40 NZD).

Ráno jsme připraveni a odhodláni vyzkoušet si práci na sadu. Zaměstnavatel však napíše, že se dnes nepracuje, ať přijdeme druhý den. Náhlé změně nerozumíme, je pěkné počasí, a tak rozjíždíme další kolečko telefonátů / sms a sondujeme na internetu. 

Nakonec nacházíme na webové stránce www.seasonaljobs.co.nz/  inzerát na sběr kiwana. Sice vůbec nevíme, co kiwano je ale na inzerát odepisujeme a relativně rychle dostáváme pozitivní odpověď od paní Vanessy, která tomu všemu tak trochu šéfuje. Posílá nám 2 online školení na bezpečnost práce atd., která během pár minut posíláme zpět vyplněná.  Tímto jsme přijati a máme se hlásit druhý den v 6:15 na konci Bell Road, kde na nás bude čekat Sam a ukáže nám cestu až na sad.

Na toto konto prodlužujeme náš pobyt v kempu o týden, čímž je nám přiklepnuta sleva a neomezená wifi za 12 NZD na hlavu na den. Zároveň máme k dispozici kuchyňku, společenskou místnost s zásuvkami k dobíjení elektroniky, sprchy a záchody, prádelnu (1x pračka 4 NZD, 1x sušička 4 NZD), bazén a plácek pod stromy ve stínu pro naše fáro. Kuchyň je občas jen pro silné nátury, protože lidi po sobě neuklízí a na záchodě člověk potká kdejakou havěť (jsme prostě v přírodě).Takže brzy spíme pod moskitiérou.

Hned první den přijíždíme do práce na místo srazu cca o 15 min. později, protože jsme neodhadli, jak dlouho nám zabere cesta z našeho ubytování do sadu. Nikdo neřeší náš pozdní příjezd a hned se nás ujímá Mark, který nás zasvěcuje, co všechno obnáší sběr kiwana. Mark je náš šéf a má na starosti dění na sadu. Působí přátelsky a jak později zjišťujeme je milovníkem pivka a rodilý kiwi. Jeho angličtina je příjemná a lehko srozumitelná (máme radost :D). Na sadu nás pracuje cca 20 a jsme z různých koutů světa – Němci, Frantíci, Chilani, Britové, Maďaři.

Kiwano připomíná obrněnou bramboru, sbírá se v rukavicích, protože celá rostlina je pokryta trny (alespoň v ní nežijou žádné breberky, kromě roztomilých žabiček). Roste na zemi, takže většinu dne trávíme v předklonu nebo na kolenou. Na sadu není žádný stín ale i na to dostáváme pracovní pomůcku – slušivý klobouček :D. Za den v průměru nasbíráme cca 12 672 kiwana (4 auta po 4 paletách, na kterých jsou v 8 sloupcích poskládány krabice po 9 ks do 11 pater), s Martinem tedy každý v průměru dle pracovního nasazení nasbíráme denně cca 633 ks kiwana.

Pracuje se pondělí až pátek od 6:30 7,5 hodin. Budíček nemilosrdně nařízený na 5:10 je drsný (to abychom stihli zuby, snídani a mazací rituál), nicméně na cestě do práce nás často odmění pěkný východ slunce. Pracovní doba je proložena dvěma kratšími pauzami a jednou delší obědovou pauzou. Peníze za to nejsou taky špatné, dostáváme 100 NZD na den na hlavu čistého a pokud jsme v práci poslední den v týdnu, který se dělá (občas se dělá i v sobotu, když prší v týdnu nebo je svátek ale je to dobrovolné), zavedl Mark motivační týmové posezení s pivkem. Mark má nejraději pivo Waikato – motivace je vskutku chutná (mohlo by se to zavést i v ČR, tým to stmelí a donutí jít do práce i o víkendu :D).

Majitel Alan (manžel Vanessy, která nás přijala) se na sadu ukázal jen párkrát ale za to, to stálo za to. Je perfekcionista a občas volí nešťastný způsob komunikace se svými zaměstnanci. Jeho zápalu ale rozumíme. V každém ovoci, které zůstane na zemi, zůstávají i jeho peníze a každé špatné ovoce, které se projede ze sadu až do baličky, ho stojí o to víc.

V rámci zkvalitnění naší práce jsme absolvovali menší exkurzi do packhousu. V packhousu pracuje cca 10 lidí převážně Asiatů, kteří u pásu čistí a třídí ovoce dle velikosti a barvy a následně polepují každé jednotlivé ovoce firemním logem. Po této exkurzi jsme se s Martinem shodli, že se budeme snažit práci v packhousu spíše vyhýbat.

Přísun peněz je tedy zatím zajištěn a my můžeme poznávat okolní přírodu a šetřit na větší cestování.

Zázraky se dějou

Opouštíme Auckland a postupně polykáme cca 100 km, než poprvé problikne kontrolka oleje. Projíždíme kruhový objezd, kde se problikávání mění v hvězdnou záři. Okamžitě zastavujeme u krajnice a vypínáme motor. Koukám pod auto a vidím, že vše je od oleje. Na spodku motoru chybí výpustní šroub. Evidentně při poslední výměně oleje někdo nedotáhl pořádně šroub a ten po cestě utekl na věčnost.

Z Marky stříká zoufalost. Píšeme Radkovi, který nám už jednou pomohl. Tentokrát jsme ale už mimo jeho dosah. Začínáme tedy googlit odtahovou službu, protože na silnici nemůžeme zůstat. Domlouváme se s odtahovou službu a posíláme naší polohu. Před očima nám kapou stovky dolarů jen za tento odtah.

Po chvíli čekání přibržďuje u krajnice místňák. Ptá se nás, jestli jsme v pořádku a nepotřebujeme pomoc. Vysvětlujeme mu, co máme za problém. Nabízí nám, že možná tento šroub má doma ve své dílně. Odjíždí, s tím, že se vrátí, jak nejdřív to půjde. Nezbývá nám než čekat, kdo bude rychlejší, jestli tento chlápek nebo odtahová služba. Fandíme chlápkovi. Po cca 20minutách přijíždí místňák s pár šrouby různých velikostí a kanystrem oleje. Ulehám pod auto a zkouším jeden po druhém. Nakonec jeden z nich seděl, pořádně jsem ho utáhl a dolil olej.

Chlápek se nám představí jako Nick a nabídne nám, že můžeme u něj na zahradě v našem autě přespat. Následujeme ho k němu domů, kde nás vítá jeho 3 nohá fenka Tilly a kocour. Představuje nám svojí ženu Dee, zve nás na pivko a současně rozdělává gril. Pod přílivem ochoty a pohostinnosti se cítíme lehce zahanbeně. Nick nám ale nedává možnost odmítnout a tak společně klábosíme venku u pivka. Mezitím Dee chystá uvnitř hostinu v podobě hranolek, domácích klobásek z vlastního chovu, dipů a 2 různých druhů pizzy. Naši hostitelé působí hodně přátelsky a celý večer se nese v příjemném duchu a vzájemné názorové shodě. Dozvídáme se, že Nick je původem z Velké Británie a Dee, že je Kiwi. Mají společně 2 dcery, kvůli kterým říká Nick, že pomáhá, jak může, aby někdo pomohl jim, když budou potřebovat. Po pár pivkách a pár skleničkách vína Nick trvá na tom, že si dáme i něco tvrdšího. Připíjím si s ním tedy Jamesonem. Pouští nám ukázku své oblíbené kubánské kapely a dávají nám tipy, kam se máme podívat. Jdeme spát (první noc v našem autě), ráno se loučíme, vyměňujeme si kontakty a pácháme společné selfie.

Auto máme ALE...

Auto jsme koupili a na doporučení od holek zaparkovali tam co ony - parkovací dům na Nicholls Street, kde bylo parkování auta údajně jedno z nejlevnějších v Aucklandu za $23 za 24hodin. Bylo to sice relativně za dobrý peníz ale za to pěkně z ruky (30-40minut pěšky z našeho hostelu).

Druhý den hned po snídaní začínáme koumat, kam se po okolí vyrazíme podívat. Vybíráme nedalekou pláž Takapuna. Zabalíme batůžek s doklady a pitím a vyrážíme k autu plni nervozity z první jízdy vlevo. Martin si s levou stranou poradí ale levou zadní. Dokonce ani místo blinkrů nepouští příliš často stěrače. A tak v pořádku zvládáme první cestu. Procházíme se po pláži a poprvé smáčíme palce (i další prsty) ve zdejší slané vodě. Moře není překvapivě tak studené, jak nám všichni říkali. Příště bereme plavky s sebou.

Další den máme v plánu výlet na pláž Bethells s černým pískem. První náznak možných problémů nastává už v garáži - start je poněkud vlažný, ale nepřikládáme tomu příliš pozornosti a míříme na nedalekou čerpačku. Nejdříve musíme však najít, kudy se tankuje. Nakonec musíme nahlédnout do manuálu, abychom objevili příslušná dvířka. Po vtipném tankování nám však zamrzá úsměv na rtech, když Martin otočí klíčkem v zapalování a nic se nestane - baterie je kaput! Nezbývá nám než zkusit auto nastartovat přes kabely, které ale nemáme. Zkoušíme tedy štěstí u obsluhy čerpačky, která nás odkazuje na příslušný regál. Zavíráme oči před cenou a bereme kabely. Ještě na benzince odchytáváme naší vybranou oběť, kterou žádáme o pomoc. Auto se daří nastartovat a my můžeme vyrazit na výlet spolu červíčkem pochybností, co že to je s naším autem.

Cestou nás chytá průtrž mračen a tak přichází chvíle pro stěrače. Protože už jsme skoro na místě, rozhodujeme se pro variantu tam dojet. I přes déšť byla všechna parkoviště plná a tak jsme chvíli kroužili kolem, než se uvolnilo místo. Vypínáme motor s tím, že se cestou baterie musela zákonitě dobít. To však byl omyl. Výlet si moc neužívám, myšlenkami jsem stále u auta. Místo by to bylo asi jinak pěkné, jen by to chtělo jiné načasování. Martin se mě snaží povzbudit, ale moc se mu to nedaří.

Píšeme holkám co nám prodali auto jak funguje přepínání baterií v autě, jejich odpověď však nic nevysvětluje, vypadá to, že vše děláme správně.

Pro vysvětlenou: naše auto je vybaveno dvěma baterkama. První - hlavní slouží ke startování auta a je přímo dobíjená motorem. Druhá je uložená vzadu v autě, slouží k nabíjení elektroniky, pouští vodu z kohoutku a světlo vzadu v autě. Je propojená s hlavní baterií vypínačem. Pokud je vypínač vypnutý, tak baterie jsou od sebe odpojené, nabíjí se pouze hlavní baterie. V poloze zapnuto motor nabíjí hlavní baterii a i tu druhou.

Výlet balíme, opět startujeme přes kabely (jumper leads), a míříme zpátky do Aucklandu. I přes potvrzení správnosti ovládání systému nabíjení baterií, testujeme jinou polohu vypínače v domnění, že chyba může být způsobená právě tím. Nebyla.

Opět na naší čerpačce poblíž parkoviště v Aucklandu zkoušíme auto chcípnout a znovu nastartovat. Neúspěšně. Martin se začal vrtat v autě a já se snažím vrtat na googlu. Po chvíli objevuje prasklou pojistku. Hledám tedy, kde by se dala v neděli sehnat a nacházím 15minut vzdálený obchod s náhradními díly. Startujeme přes druhou baterii a vyrážíme. Na místě nám auto chcípne a zjišťujeme, že je už zavřeno. Propadám smutku. Martin odchytává místního chlapíka v džípu. Chlapík ochotně přistavuje auto blíž, abychom mohli nastartovat přes kabely. Po odpojení džípu naše auto opět chcípá. Místňák neváhá a pomáhá Martinovi najít příčinu. Půjčuje svojí pojistku, nářadí a kluci se dostávají až do samotných vnitřností nabíjecí soustavy. Po chvíli se přidává ještě prodavač z onoho zavřeného obchodu. Společně se shodují na diagnóze - porouchaný alternátor.

Večer na hostelu googlíme opravny a žádáme krajany v okolí o kontakty na opraváře. Kontaktuje nás Radek, který tu žije a rozumí autům víc než my. Také se přiklání k poruše na alternátoru. Neváhá a kontaktuje svého známého mechanika, který se živí právě opravami alternátorů. Úkol pro další den je jasný, sbalit vše na hostelu, naložit do auta a přesunout se do dílny k mechanikovi do Henderesonu.

Pro sichr potřebujeme nabít druhou baterku a tak se vydáváme pro nabíječku. Samozřejmě, že chčije jak z konve. Nabíječku nakonec máme a na hostelu se ptáme, zda můžeme baterii nabít. Moc se na to netváří, ale protože z nás stříká zoufalost, máme nakonec svolení nabít baterku v hlavní místnosti.

Ráno vyrážíme a do Hendersonu přijíždíme na čas. Mechanikovi vysvětlujeme, co auto dělá, on měří alternátor a potvrzuje diagnózu. Vysílá nás do města s tím, že se ozve, až bude hotovo. Čas využijeme k návštěvě místní mini zoo, kde mají punkový slepice a spoustu dalších lítajících stvoření.

O pár hodin později a o spoustu dolarů chudší přebíráme auto a vyrážíme směr Paengaroa za prací.

Odkaz na mechanika

Lov na Auto

Už před odjezdem jsme začali koukat na různé FB skupiny a dělat si obrázek o tom, co tu jezdí a co se dá za rozumný peníz pořídit. Jsem trošku vyšší postavy (193cm), takže jsme se rozhodli pro větší variantu auta a vyřadili jsme nejběžnější typ auta, které se tu dá koupit - Toyota Estima.

Po tom co jsme vyřídili úvodní obchůzky (pošta a banka), jsme se do hledání auta opřeli pořádně. Kdykoliv jsme zrovna byli na hostelu na wifi, sondovali jsme nové příspěvky ve skupinách na FB zaměřených na Nový Zéland, ve kterých je hafo aut. Většina aut, která se nám líbila, byla dražší, než byl náš rozpočet $6.500 (cca 100.000,-Kč) nebo byla na jižním ostrově. Pod nátlakem času jsme náš rozpočet postupně navýšili až na finální částku $7.500 (cca 115.000,-Kč), aby nám filtr vyhodil aspoň nějaké pojízdné plechovky mladší 30 let.

Zaujalo nás jedno z aut a tak jsme kontaktovali týpka, co ho nabízel. Vyměnili jsme si jen pár zpráv a schůzka byla domluvena na druhý den ráno. Kluk z Litvy za námi přijel až k hostelu a udělal nám poměrně poutavou prezentaci svého vozidla, ukázal nám, co vše v autě má, nechyběl ani "jumpstart (booster=malá baterka s kabely pro nouzové startování), malé serfíky do moře a dva plynové vařiče. Nicméně auto bylo staršího data výroby a působilo hodně zanedbaně, prošoupané sedačky, opotřebovaný volant a námi původně preferovaná kuchyňka vzadu se nám vůbec nelíbila. Navíc vzhled auta neodpovídal prezentovaným fotkám v inzerátu. Nakonec nedošlo ani na testovací jízdu, přiznali jsme, že se jedná o naší první prohlídku a že si to potřebujeme rozmyslet. Klučina však asi okouzlil svojí prezentací další zájemce, protože auto ještě ten večer bylo na FB označeno jako prodané.

Uvědomili jsme si, že je třeba rychleji jednat, protože byl už pátek večer a my měli ubytování na hostelu jen do pondělí. Napsali jsme tedy několik příspěvků do FB skupin a auta nám teď nabízeli sami majitelé. Velmi se nám zalíbilo autíčko, které nabízely dvě holky z Německa, jejichž inzerát sice byl původně za $10.000, ale postupně zlevnily na $8.000 a nám napsaly, že jejich auto je k dispozici a že jsou ochotný jít s cenou ještě níž.

Domluvili jsme si prohlídku hned na druhý den ráno ještě před malým car fairem (místní blešák s auty konající se každý týden v sobotu a v neděli), kam jsme chtěli následně zamířit. Holky ráno dorazily a následovala opět poutavá prezentace (to se budeme muset taky naučit, až budeme prodávat my). Auto působilo čistě, opečovávaně, aby taky ne, když byly holky první generace backpackerů, která v autě bydlela a to jen na tři měsíce na turistická víza. Navíc auto bylo v porovnání s ostatními inzerovanými auty výrazně mladší (ročník 2006).

Vzájemnými pohledy jsme si s Marky odsouhlasili, že o auto máme zájem. Holky byly rády, že máme zájem a nabídly nám testovací jízdu. Jelikož jsem nikdy v životě ještě neřídil vlevo, domluvili jsme se, že řídit budou holky a pojedeme mimo centrum, kde nebude takový provoz. Dojeli jsme k benzínce, kde byl super piča plácek na testování a nehrozilo, že někoho zabiju, zmrzačím nebo auto ještě před koupí nabourám.

Vše se zdálo v pořádku, nikde netekly žádné kapaliny, nic nevrzalo, nemlátilo ani neskřípalo a vzhledově se nám auto moc líbilo. Ještě jsme provedli on-line šetření, zda na autě nevisí nějaké závazky a holky nám pyšně ukázaly protokol o poslední servisní prohlídce starý pouze dva dny.  Tudíž jsme se s Marky shodli, že do toho jdeme.

Vyvstaly dva úkoly a to vybrat peníze, abychom holkám mohli zaplatit a dojet na poštu, abychom mohli auto přepsat na nás. Hned při plnění prvního úkolu došlo k malému zádrhelu - limit pro výběr hotovosti z bankomatu je $2.000 na den a nejde mimo pobočku navýšit. Začalo tedy hledání otevřené pobočky a ukázalo se, že banky překvapivě fungují i o víkendu, jen jich je velmi málo. Balík peněz jsme tedy měli a jelo se na nedalekou poštu, kde jsme se po vyplnění jednoho formuláře oficiálně stali majiteli auta.

Je naše!!! Jupí!!! :-)

Pro zvědavce přikládáme text inzerátu, na který jsme se chytli a pár obrázku našeho zatím nepojmenovaného pojízdného domečku.

True beauty is well known from the inside ??
We sell our beloved camper, who has brought us safely through the whole of New Zealand for the past 3 months.
The camper will be available from 06.01.2019.
Here are some facts:

- built in 2006
- 365.xxx km
- Long Wheel Base
- Manuel (5-speed)
- Fuel: Diesel
- 2.5l engine
- WOF: 06.11.19
- REGO: 24.01.2019
- Self-Contained until 25.10.2022
- Service is still fresh in the first week of January
- 3 keys
- 3 - seater
- 2nd battery with 2x USB ports
- electric faucet
- 2x 25l canister (water + waste water)
- 2 sliding doors (access from 2 sides)
- inside kitchen
- 4 - Set of dishes (plate, bowl, mug)
- 6 - Set of cutlery (knife, fork, spoon, teaspoon)
- Kitchen utensils (whisk, can opener, wooden spoon, spatula, bread knife, sharp knife, scissors, 2x vegetable peeler, grater, salad spoon)
- 6x tupper bowl
- pan
- 2 pots
- Measuring cup
- cutting board
- gas cooker
- Trashcan
- 12l cool box with 3 ice packs
- 6 different big boxes
- 2 camping chairs
- Table
- Dishtowels
- schnak grid
- Games
- Reading lamp
- LED kitchen lamp

For questions, more pictures or viewing appointments just write me a message. Price negotiable.

Auckland

Největší město Nového Zélandu, pro nás nejdražší město Nového Zélandu zatím. Působí moderně a zároveň zeleně. Doprava je zajištěna autobusy, často doubledeckery. Jezdí jich tu opravdu hodně a jezdí se vlevo.

Čeká nás toho hodně, vyrovnávání s časovým posunem musí počkat. Míříme hledat bankovní pobočku, abychom si domluvili schůzku a otevřeli si místní bankovní účet. To se nám nakonec podaří v bance ANZ v okrajové části Ponsonby, kde nám dávají termín hned na druhý den ráno do jejich pobočky na Queens Rd. (přesně na druhou stranu města). Toto není úplně obvyklé, většinou je čekací doba delší, může to být klidně i týden. Hurá máme účet, který jsme si hned aktivovali provedením vkladu a výběru. Hned před bankou ještě odesíláme peníze z currency fairu na místní účty a naproti na poště žádáme o přidělení místních daňových čísel IRD, bez kterých by se nám tu práce opravdu nevyplatila, protože bychom podléhali nejvyšší dani.

Vyrážíme se podívat poprvé k moři, jsme ale v centru, takže se dostáváme akorát do přístavu a nesmočíme si ani paleček. Za to se stihneme hned na začátku spálit, sluníčko je tu hodně silné a nemá slitování s naší bledou pokožkou.

Jsme tu asi už 2 dny a pořádně jsme se nevyspali a tak odpadáme asi v půl šesté. Spolubydlící na hostelu jsou hrozně slušný ani o nich víceméně nevíme. Taky se nám líbí, jak tu funguje tzv. free staff za účelem, aby se neplýtvalo. Když cestovatelé odjíždí a zbude jim jídlo, dávají ho k dispozici ostatním, ochutnáváme tak marmeládu, téměř celé pesto padne na náš salát a večer ochutnáme i červené vínko (jak toto může někdo nechat? Nepochopíš!) Taky tu nechávají oblečení a vybavení, které se jim nehodí nebo je zapomenuto. Získáváme tak mikinu, krém a zavírací lahev. I my přispíváme do free staff poličky a necháváme zde dalším cestovatelům olej.

Další den začíná lov na auta, který prokládáme výlety do místního parku Cornwall a One Tree Hill. Park je krásně zelený, tráva je fakt zelenější než doma J. Překvapuje nás, že až na vrchol One Tree Hill vedou silnice, místní jsou tu asi fakt líní. Ale je tu krásný výhled na celé město a rovněž je tu patrná vulkanická aktivita.