Pohara - lezení a menší komplikace

Po treku Abel Tasman Coastal přišlo na řadu taky lezení. Počasí bylo všelijaké a nestabilní ale my byli natěšení a tak jsme to riskli a vyrazili do cca 100 km vzdálené oblasti u městečka Pohara. Oblast nás lákala pro široké spektrum obtížností a hlavně snadnou dostupností. Při příjezdu bylo trochu zataženo ale skály byly suché.

Přístav v Pohaře

Jako první jsme zkusili cestu "Joe Dirt", která vedla krásným komínem 19 metrů.

Joe Dirt

Jako druhou jsme si vybrali 24 metrovou cestu "Black Marigolds" a tam to přišlo... Cesta se odspodu zdála v pohodě lezitelná ale jak už to tak bývá, zespodu se to kecá 😁. První dvě presky jsem cvaknul bez větších obtíží, ale cesta mi přišla těžší, než by měla dle průvodce být. Ke třetímu nýtu to bylo docela daleko a já si uvědomoval, že tam to nebude sranda. Lezl jsem tedy a chyty byly povětšinou jen hladké lišty. Začaly mi natékat ruce, ale ještě jsem zkoušel ten poslední krok, který mi chyběl k tomu, abych bezpečně dosáhl na bolt a mohl cvaknout. Jenže né a né najít ten správný chyt a co bylo horší, tak jsem ani moc neviděl na nohy. Takže dolů to nešlo taky.

Pak už začalo jít do tuhého, stál jsem nohama pěkných pár centimetrů nad posledním jištěním a nedařilo se mi dojít k dalšímu. V hlavě mi bleskly dvě varianty jak z téhle situace ven. Buď to zkusit a jít přes špatné chyty s nateklýma rukama s tím, že byl dost reálný náhlý pád a nebo kontrolovaně skočit. Varianta skoku mi přišla jako ta bezpečnější a tak jsem se srovnal ke skále, řekl Marky na co se chystám a skočil.

Výsledek nebyl, jaký sem si představoval. Marky mě chytla, ale pravděpodobně jsem se odrazil nějak blbě nebo jsem se odrazil jen jednou stranou těla, každopádně jsem při doskoku brzdil jen pravou nohou a kotník tuto energii nevydržel.

Po spuštění na zem mi bylo jasné, že to není ok. Zajistil jsem Marky, aby sundala matroš a pak už jsme stopovali někoho z projíždějících, aby mi pomohl sejít svah od skály k autu.

Následovala premiéra řízení Marky na Novém Zélandu po devíti měsících bez jakéhokoliv sednutí za volant. Do nejbližší nemocnice to byl jen kousek a tak jsme tam byli za chvíli. Zde ale neměli funkční rentgen a tak nás poslali do 100 km vzdáleného Nelsonu. Marky na parkovišti přejela obrubník a na první křižovatce odbočila do protisměru, byly to nervy ale nakonec jsme to zvládli. Cestou jsem jí pomáhal řadit, takže z našeho manuálu měla takový poloautomat.

V Nelsonu mě vzali na rentgen a pak si nás doktor odvedl do ordinace. Sdělil nám špatnou a dobrou zprávu, že kotník je zlomený, ale že je zlomený tím nejlepším možným způsobem a že léčení bude trvat cca jeden měsíc. Dostal jsem ortézu, berle a hromadu analgetik. Celý tento balíček/silný zážitek byl asi předčasný dárek k narozeninám, které jsem měl o dva dny později.

Donutili mě jezdit na tomhle

Rentgen 

Konečně venku

Narozeniny jsme oslavili ve Westportu burgrem a točeným pivkem.

Točené pivko

Burger ze speciální nabídky v Portside Bistro Baru

Měli jsme domluvenou práci, kde nás pořád chtěli i když já nemohl skoro nic dělat a tak jsme se rozhodli pokračovat dál směrem k ledovci Franz Josef.

Dobrodružství pokračuje.